Zář 162014
 

Tak jsem zahajil pripravy na muj jihovychodoasijsky vylet. Hotel uz je zaplaceny (alespon na prvni tyden, ten co mi proplati), registraci na konferenci a publikacni poplatek zaplatime (doufam) zitra, stejne jako letenky.  Singapur je dost moderni mesto (mestsky stat), se zdravotni peci na evropske urovni. Takze jedine, ceho se tam clovek muze bat, je horecka dengue, proti ktere ale neni ockovani, takze pokud me ten spravny komar kousne (prenasi to komari, kteri se vyskytuji za dne v mestskych oblastech, takze se riziku nevyhnu), tak mi asi nezbude nic jineho, nez se nechat napumpovat antibiotiky post-hoc, pokud na to prijde.

Mimo Singapuru ale planuji i vylety do jinych zemi, konkretne Malajsie a blizky Indonesky ostrov Batam. Tam uz je ockovani doporuceno, tak jsem se na dnesek objednal u doktorky na ockovani. Dostal jsem toho (v ramci NHS, takze zadarmo) spoustu, a to jen ve dvou injekcich. Konkretne jsem ted naockovan proti hepatitide A,  brisnimu tyfu, zaskrtu, tetanu a obrne, nemocem v Evrope v tomhle stoleti uz nevidanym, ale v jihovychodni Asii stale hrozicim.

Jeste jsem dostal predpis na antimalaricke tablety, ktere jsem si uz ale musel platit. Melo to pry byt okolo £20, ale nakonec po me v obchode chteli vic nez £30, takze pres tisicovku. Na malarii totiz neexistuje ockovani, takze cestovatelum se preventivne doporucuji tyhle tablety. Bere se jedna denne, prvni dva dny pred vstupem do rizikove oblastni (v mem pripade pouze Indonesie; Malajsie i Singapur jsou OK) a posledni tyden po navratu. Tak jsem ted sice ochuzen o moznost uzit si brisni tyfus, ale myslim ze bude sranda i tak… :-)

Aktualizace 18/9: Uz mam letenky a registraci…

Zář 062014
 

Prinasim pokracovani „vyplachu“ fotek z telefonu. Tentokrat nejake z Australie z lonskeho prosince.


Moje noha v Pacifiku. Puvodne jsem to sem chtel hodit jako hadanku, ktere more to je (muj pobyt v Australii byl tajemstvi), ale nejak jsem nestihal. Konkretneji jde o znamou plaz Bondi Beach.


V jeskyni, vyhloubene vetrem a morem, ve skalach nad Bondi Beach.


Rikal jsem, ze klokana jsem potkal jenom na taliri. Chutna to jako neco mezi hovezim a veprovym, bliz k hovezimu, trochu vic vlaknite, ale ne tuhe.


Kolega Charles M., u naseho (pronajateho) auta, na letisti Ayer’s Rock/Uluru, v centru Australie, uprostred pouste.



Australska poust. Takhle vypada pulka kontinentu, jen obcas vic skalnate. Sucho, krovi a piscita cervena hlina. Fotky by mely byt cervenejsi nez jsou, mel jsem problemy s vyvazenim bile… Na pozadi konecne Ayersova skala. A ty strechy vpravo jsou okraj vesnice (nebo spis hoteloveho resortu) Yulara, kousek od Narodniho Parku Ayer’s Rock & Olgas (nebo Uluru&Kata Tjuta).


Sauronovo Oko v Ayersove skale.

Lovil jsem tam na takovem vyhlidkovem pahorku jednu geocache a musel jsem cekat, az se jeden parek odparkuje jinam. Tak jsem mezitim fotil a natacel tuhle jesterku, jak si hrabe hnizdo.

Úno 052012
 

Tak jsem priletel na Heathrow, nejvetsi Londynske a vubec Evropske letiste.

Mel jsem se tu potkat s Rebekou, ale nebyli jsme uplne presne dohodnuti kde, a kdy, navic jsme asi merili kazdy podle jineho casoveho pasma, takze zatimco ja cekal od jedenacti hodin stredoevropskeho casu na Meeting Pointu (potkavaci bod) v Arrivals hall (hala priletu) Terminalu 3, ona cekala po dvanacte (jakeho casu, to nevim :) u Baggage reclaim (vraceni zavazadel). Tak jsme se nepotkali a do Guildfordu jsme vyrazili kazdy sam.

Ve ctvrt na jednu jsem tam...

Mel jsem informaci, ze vlak primo nejede, ale ze musim nejdriv autobusem do Wokingu. Dobra teda, sledoval jsem cedule na Central Bus Station. Za chvili jsem tam a sup do fronty na vlakove listky (jeste ze to meli tak dobre popsane na cedulich). Pak se tam jedne starsi pani neco nelibilo, pul hodiny prskala, ze uz to nejezdi, jak to jezdivalo, pak jsem se dostal na radu a koupil si listek „to Woking and Guildford“. Mrknu na ceduli, Coach to Woking Railstation odjizdi za tri minuty, rychle na nastupiste 5. Cekal tam uz jeden clovek se dvema listky v ruce a autobus (nastupovani ZLEVA!), tak jsem se pokusil dostat z fousateho ridice ve smesne cepici informaci, jestli na zavazadlo nepotrebuju jeste listek navic, ale jen mi listek omrknul, sebraz mi kufr a hodil ho do uloznaku. Tak jsem nastoupil a cekal. Za chvili jsme vyjeli, do dalsi zastavky (Terminal 5, je kousek bokem od zbytku letiste), kde nabral jeste asi 2 dalsi lidi (celkem tedy 5 i s ridicem v megalnim autobusu, hmm…), rekl nam at se pripoutame a jelo se. A nebyly to jen takove ty trapne autobusove pasy, ktere cloveka spis prestrihnou, nez zachrani, ale regulerni tribodaky. Na dalnici, za chvilicku se objevila cedule Surrey (jmeno „naseho“ hrabstvi) a ve ctvrt na jednu Greenwichskeho casu uz jsme pred nadrazim ve Wokingu.

Na nadrazi se tu clovek nedostane bez jizdenky, musi tam s ni pipnout u vratek. Zase jsem mel stesti, vlak mi jede za 8 minut. A nebo ne stesti, ale maji tu dobre vyresene pripoje. Do vlaku jsem vlezl do specialniho vagonu, jmenuje se to Quiet Zone (ticha zona), je tu zakazano poustet muziku, nahlas mluvit, ale treba i telefonovat. Zajimava myslenka, cloveku se tam dobre pospi… :-) Ja ale tentokrat spat nemohl, za chvili jsme byli v Guildfordu a vystupoval jsem.

Aaaaaah, toz, tak me tu mate :) Zadne slavnostni uvitani? Hmm, skoda… :-)

Na nadrazi jsem si jeste chtel odskocit. Turniket u hajzliku po mne chtel dvacet penci, coz jsem nemel, obetoval jsem tedy celou libru. Pri zpatecni ceste jsem si vsimnul cedulky „turnikety drobne mince nevraci, pro rozmeneni pouzijte automat na stene vedle“. Oh shit! To jsem prehledl…

Vylezu ven a koukam se po autobusovych zastavkach mistni MHD. Nachazim ceduli s mapou mesta, vyborne. No ale hele, vzdyt do kampusu to neni ani kilometr, to dojdu pesky. Nastartuju navigaci na mobilu a jdu.A jdu a jdu a najednou vrata a skladiste nejake firmy. Co to je, vzdyt mapa tu ukazuje ulici?!? Ja potrebuju na tamhleten most! Tak zpet, znovu a lepe. Nebo spis jinudy. Po druhe jsem uspesnejsi, dostavam se na most pres koleje a HURA!, jsem v kampusu.

Kampus University of Surrey (UniS) lezi na boku Stag Hill-u (Jeleniho kopce, kral Jindrich uznevimkolikaty tu pry rad lovil jeleny, podle toho ma univerzita svuj znak – jelena s klicem, a maskota – Steve the Stag, jelena Stefana :D)

A protoze lezi v kopci, a protoze architekt-navrhar mel asi divoke sny a bujnou fantazii, je to proste BLUDISTE schodu, cesticek, schodu, travniku, schodu, zabradli, a taky schodu. A taky jsou tu veverky a pobihaji tu jen par metru od lidi :) Probojoval jsem se kopcem na spolecnou recepci Surrey & Battersea Court, dostal klice, nechal si ukazat cestu a za chvili byl doma.

 

Úno 032012
 

Tak nam konecne nastal ten datum 2.2. a vyrazil sem rano s braskou a Gabinou na letiste (diky za doprovod :). Vsechno sem mel naplanovany, takze zadne komplikace, v 6:20 jsem vyrazel z bytu a pred sedmou jsem byl „checked-in“ (nebo check-in-ed? :). Zavazadlo jsem mel zvazene sousedcinym mincirem, takze mi navazili 22,7 kg (limit 23), zadne tekutiny jsem brachovi predavat nemusel. Sprite bych jeste ozelel, ale rumu by mi bylo lito. Jedine prekvapeni bylo, ze brana se zavirala uz pul hodiny pred odletem (a ne 10 minut jako jinde), ale mel jsem dost rezervu, takze np (no problem, anglicky zadny problem, anglicky nehovorici si mohou predstavovat frazi neni problem).

Jeste jsme pockali na lavicce, nez se brana otevrela a sup tam. Na pasove kontrole jsem byl za trotla, ale uz jsem holt zapomnel, jak to tam chodi, no.  Ale ten pan na me tak protivnej bejt nemusel… Pak vyhazet vsechny kovove veci, vyndat pocitac z batohu, projet kontrolou, pip. Sundat boty, prska na me strejda v uniforme Airport Security. Ale ne, zapomnel jsem na pase baterku. Znova PIP. Tak jo. Sundani bot pomohlo, i kdyz v nich nic kovoveho neni, hmm…

V cekaci hale uz jen par metru od letadla jsem chytil wifi internet, poslal par poslednich smsek a uz to bylo, „pasazeri z rad 15 az 27, prosime nastupovat“. Asi nechtej, aby se jim tam moc pomlatili. Hura do litadla, uz den predem jsem si na Internetu (on-line check-in) vybral sedadlo vzadu (kvuli blizkosti zachodu) a samozrejme u okynka (kvuli vyhledu), takze jsem zapadnul na misto 20A a tesil se na cestu :).

No a prisel prvni sok z britske anglictiny. No fuj, to uz jsem lip rozumnel kdyz anglicky mluvili Rusove, nebo Rakusaci! Ale mozna jsem moc zvykly na americkou, moc koukam na americke serialy :). Kdyby si ale aspon tolik neslapali na jazyk!

Jeste pred odletem jsme ale zazili zajimave prekvapeni a zdrzeni. Protoze mrzlo jako prase, zacali nam kridylka polejvat nakou divnou horkou srajdou (Fridex do -70 °C?). Predstavte si desetitunovy Mercedes s vysuvnou plosinou, ale misto plosiny je takova budka a z ni kouka teleskopicky rameno. Na konci ramene je silnej svetlomet se sprazenou „sprchou“, ovladany joystickem z ty budky.

Neprestavaji me fascinovat ty neskutecne silny motory u dnesnich Boeingu a Airbusu… zadny rozjizdeni, zrychlovani, odlepeni, stoupani… Pilot proste presune paku, tisice koni zurive zarvou, akcelerace jako krava, za chvilicku sup do vzduchu, pak to posadi proste spickou nahoru a stoupa… ty motory to proste urvou :) A i potom, po ceste, displej ukazoval vzdalenost do cile, a pri rychlosti kousek pod zvukem (i pres 850 km/h) kilometry padaly hodne rychle dolu… 679… blik, 677… blik, 675. Proc skakaly po dvou nevim, asi to merilo v milich a nak prepocitavalo a zaokrouhlovalo.

Cesta pres Evropu byla v pohode, Nemecko pod snehem, jako vzdycky. Ale nikdy bych neveril, jak je Benelux strasne placatej… Ale strasne, ani kopecek, nic, proste placka. Kousek pred morem jsem si odskocil, tim jsem minul Rotterdam a uz jsme byli nad vodou. Z ty vejsky (v tu dobu uz to autopilot udrzoval na rovnych 38000 stopach, asi 12 km) se more vubec nehybe, vypada jak zamrzle. Letime, letime, a najednou to zhouplo, zpomalilo a jakoby se propadlo. Tak jsem si rikal, padame, dohnali jsme zpozdeni a zpomalujeme kvuli setreni palivem, nebo uz klesame? Treti moznost byla spravne, autopilot byl prenastaven na 35000 stop a za chvili jeste na min. Kdyz jsme byli dost nizko, more, sotva znatelne, ale ozilo, uz nebylo zamrzle.

A sup nad ten bloody island (zatraceny ostrov). Pobrezni skaly moc daleko, neviditelne. Klesame a klesame. Za chvili (pod 10000 stop) jsou videt dalnice s miliardou auticek v protismeru. Na to jsem si za chvili zvykl, na co si ale zvyknout nemuzu, jsou velke a slozite dalnicni krizovatky. V duchu si predstavuju, jak a kudy bych jel a jsem z toho na palici (total brainfuck). Taky je silene prechazeni silnice v okoli kruhaku a pod, zvlast kdyz je v pulce ostruvek a clovek kouka jen na jednu stranu (na tu spatnou :).

Anglie shora je… proste zelena. I v zime. U nas co nebylo pod snehem, bylo hnede. Nemecko bylo pod snehem cele, takze tezko rict. Ale tady, snih nikde, nic zmrzleho, mrtveho, proste zeleno. Stromy opadane, to jo, ale jinak…

Londynska predmesti, hmm… Zilion rodinnych domku, jeden jako druhy. Nekonecne rady stejnych rodinnych domku. Jeste ze nejsou do pravouhle site! Tak nevim, jestli je horsi tohle, nebo panelaky, architektura druhe pulky 20. stoleti me proste netahne, at vychodni, nebo zapadni.

Jeste jsme obkrouzili par ovalu nad krajem Londyna (pro geometry: ne, opravdu to NEbyly elipsy! :D) a sup na Heathrow. Ale moc se jim to nepovedlo, letadylko se nejak klepalo, i Rusove na vnitrostatnich linkach pristavaj lip (nemluve o preferovanych mezinarodnich). Nu coz, pristali jsme, venku slunicko, teplota kolem nuly, co chtit vic…